Teorie vybavení
Outdoor je jedinečná cesta ven, zpět i dopředu.
Je logické a dobré, že se do přírody vydává čím dál více lidí. Fenomén zvaný v posledních dvaceti letech „outdoor“ lidstvo zachvátil a hned tak je nepustí. Kdyby se tak stalo, stáhlo by se vše, co člověka spojuje s jeho kdysi přirozeným prostředím, do elektronických krabic televizí a počítačů a ve skutečné přírodě by zůstalo jen několik „odvážlivců“, kteří by byli ještě ochotni pro ostatní v přírodě pořizovat jídlo.
Občas je těžké uvěřit, že jsme stále ještě součástí přírody. Ve světě bez každodenního zápasu o přežití, jakoby lidský druh už k tomu, co označujeme přírodou, ani nepatřil. Přestože jen a pouze z přírody pochází to, co nás drží při životě, je pro většinu z nás příroda spíš místo, kam si člověk chodí odpočinout nebo něco netradičního prožít. A tak, jako jsme technickými a obchodními vymoženostmi chráněni před špinavou a těžkou prací, kterou je třeba z přírody dobývat vše, co k životu potřebujeme, snažíme stejným způsobem od přírody izolovat i ve chvílích, kdy ji využíváme jako „sportovní nářadí“ či prostředek k hledání důležité životní rovnováhy. Je nesporné, že to bez této „izolace“ nedokážeme a je na nás, abychom si uvědomili, jak moc skutečně chceme být od přírody a tím tak trochu i sami od sebe izolováni.
Pominu-li izolaci totální, za kterou považuji nahlížení do přírody z oken dopravních prostředků a hotelů, dostávám se konečně k izolaci osobní: „Co všechno se ke mně nesmí dostat, abych cestu přírodou přežil?“ Kromě moskytů, jedovatých plazů či divokých zvířat, je to hlavně nepřízeň počasí v podobě teplot vychýlených na jednu nebo druhou stranu od snesitelného průměru, ve kterém jsme zvyklí se udržovat a v podobě srážek či naopak sucha, které ovlivňují a mění vlhkost prostředí, kterou jsou naše těla ochotna považovat za optimální. To všechno je izolace v extrému často nezbytná pro přežití, ale v méně náročných podmínkách někdy až nadbytečná. Pokrok ve vybavení může ale stejně dobře sloužit i k bližšímu poznání přírody a k přiblížení se k ní při vzájemné úctě. Záleží jen a jen na tom, jak se technický pokrok uchopí a využije. Proto jsem nakloněn izolaci přiměřené, která dovolí nejen chránit, ale i uvidět, uslyšet, ucítit i ohmatat vše kolem nás. V tomto směru nebude nových technických řešení nikdy dost a jejich vývoj mohou uspíšit jak jednotlivci výběrem svého vybavení, tak výrobci, kteří tuhle stránku věci dokážou táhnout kupředu.
Ze současného stavu věcí vyplývá, že zpátky do přírody se už člověk nikdy nevrátí jen tak, jak je stvořen, s kusem kůže kolem pasu a kyjem v ruce, ale že se mu podařilo natolik zdegenerovat, že bez dobrých bot, oblečení a další výbavy už nedá ani ránu. Pro mne, jakožto výrobce oblečení do přírody, je to zajímavá zpráva, která mne ujišťuje v tom, že pokud neudělám neodpustitelnou chybu, nebudu v dohledné době bez práce, ale která mne také zavazuje k tomu, abych při té práci neztratil ze zřetele skutečné potřeby lidí, kteří se na cestu za přírodou vydávají. Tyto potřeby je třeba znát a zkoumat a hledat pro ně stále přesnější řešení. Pokud k tomu využíváme nejnovějších vědeckých poznatků, dáváme tím technickému pokroku možnost, aby tak lidem při návratu k přírodě vrátil částečně to, o co je na jiném místě nesmazatelně připravil.
Pavel Habětín, Warmpeace
(text vyšel také v ročence Malý Průvodce outdoorovým vybavením 2011)