Iva Dolečková

Peru 2008

 Zdolávání šestitisícovek, sandboarding v poušti, sjezd divoké řeky, plavba po jezeru Titicaca za domorodými kmeny, treking po stopách dávné civilizace Inků, přírodovědná cesta po řece i na jezeru v amazonské džungli – to vše pouze ve dvou, s batohy na zádech nebo na vlastní nafukovací kanoi.

Naše cesta začala v polovině června v Praze na hlavním nádraží ve vlaku směrem na Amsterdam, odkud jsme odlétali. Každý na zádech plně naloženou i zvenku obloženou krosnu, na břichu 120litrový loďák a v ruce několik igelitek. Přebalování u letištní váhy zabralo několik propocených hodin, ale nakonec jsme přerozdělili 100 kg věcí tak, že jsme byli úspěšně a bez dodatečného placení odbaveni. V zimních bundách, skeletech a s několika příručními zavazadly, jejichž parametry rozhodně nesplňovaly podmínky letecké společnosti, jsme pak nakonec odletěli plni očekávání do Limy.

HORY
 Naší první výzvou byla šestitisícovka Quitaraju (6040 m) nacházející se v těsné blízkosti známé hory Alpamayo (5947 m) v pohoří Cordillera Blanca. Sbalenou kanoi Baraku, věci určené do teplejších oblastí a instantní jídla na zbytek pobytu jsme nechali v Limě v hostelu a doufali, že se s nimi po měsíci opět shledáme. Místní colectivo nás vysadilo v podhorské vesničce Cashapampa, kde jsme odmítli spoustu Peruánců nabízejících odvoz zavazadel na oslech. Své krosny vážící 30 kg (moje) a 37 kg (Peťova) jsme si totiž chtěli vynést nahoru sami na zádech. Jak jsme později zjistili, byli jsme tehdy jediní těžkooděnci, ostatní využívali místních služeb. Rychlý přejezd z Limy (0 m) do Cashapampy (cca. 2800 m) dal našim středoevropským tělům dost zabrat, hlava bolela téměř neustále, k tomu se přidaly i pocity na zvracení a občas nezůstalo jen u těch pocitů. Snažili jsme se aklimatizaci nepodcenit, stoupali max. 500 m za den, přesto jsme po každé etapě docházeli úplně vyčerpaní. Nejnáročnější etapa zahrnovala dva třicetimetrové, ledovo-firnové kuloáry, se sklony 70 a 80 stupňů. V šeru slunečních brýlí se mi špatně hledala vhodná místa na zasekávání cepínů, slunce bylo schované v mracích, takže jsem udělala osudovou chybu – sundala si brýle. Večer ve stanu mě začali trochu pálit oči a už jsem tušila, co mě čeká. Ráno už jsem oteklé oči nemohla otevřít, slzy z nich tekly proudem a k tomu se přidala ještě vyrážka, která mi současně vyskočila po celém břichu i nohách, a neuvěřitelně svědila. Prý sluneční alergie. Ráno naštěstí začala sněžná slepota díky očním antibiotikům ustupovat, takže jsme se odpoledne mohli přesunout na plato pod severní stěnu Quitaraju a připravit se na vrcholový den. Budík zvonil už v 0:30, trvalo nám však celou hodinu, než jsme na sebe v té zimě nasoukali všechny vrstvy oblečení a vyrazili. Úzkou pěšinku vyšlapanou Slovinci před dvěma dny osvětlovaly pouze naše čelovky, jinak nebylo vidět vůbec nic. Asi po hodině nám postup přehradila velká trhlina. Peťa se ji na jednom místě pokusil po jednom ze sněhových mostů překročit, hrozivě to však pod ním zakřupalo, takže se ihned vrátil zpátky a několik minut se z toho vzpamatovával. Druhý pokus o kousek dál už byl úspěšný a my se tak ocitli v třísetmetrové, firnovo-ledové stěně se sklonem 50-70 stupňů, kde jsme strávili celých osm hodin pouze na předních hrotech maček a s cepíny v rukách. Po několika hodinách začalo svítat a i přesto, že nám zuby drkotaly zimou, jsme zůstali na chvíli stát a pozorovali tu nádheru: vycházející slunce obkreslující tak známou siluetu Alpamaya a dalších hor v pozadí. Romantiku nám však přerušily ozvy z nitra mých střev a nešly zadržet. Peťa začal nadávat: “To snad nemyslíš vážně! Tři dny nic a zrovna teď? To nemůžeš zadržet?!“ Ne, to opravdu nešlo... „Tak se prostě poser!“ Dobrá rada nad zlato. Za chvíli už jsem visela v podřepu ve stěně za jeden cepín, druhou rukou si prokřehlými prsty pracně rozepínala sedák a stahovala kalhoty a dvoje podvlíkačky. Kdesi v dálce pod sebou stan pouze jako malá tečka a vedle nadávající Peťa – opravdu nic příjemného. I s takovými problémy se člověk musí poprat. Brzy však bylo dílo úspěšně dokonáno a my pokračovali dál. S přibývajícím světlem se začal zvedat i vítr a teplota se tak snížila hluboko pod bod mrazu. Další nepříjemností byla i měnící se struktura sněhu, před čímž varovali i v průvodci. Cepíny projížděly sněhem jako pískem, nohy ujížděly a sněhové kotvy stačilo zatlačit do sněhu pouze rukou. Věřit takovému jištění příliš nešlo a tak se k fyzickému vyčerpání přidalo i to psychické. Až tady jsem pochopila horolezce, kteří se pár desítek metrů před vrcholem prostě otočili a šli dolů. A my to také udělali. V tu chvíli máte pocit, že veškerá ta fyzická dřina během celého roku, všechen dosavadní výstup s těmi kilogramy na zádech, všechno to, co jste výstupu obětovali, po čem jste toužili, je pryč. Po chvíli jsme si však oba uvědomili, že cílem nám nebyla vrcholová fota, ale hlavně zážitky, ne poplácávání po zádech, ale vzájemné obejmutí... Úplně vyřízení jsme nakonec doslaňovali celou stěnu, potom i trhlinu a za neustálého padání jsme se po 14 hodinách konečně dopotáceli ke stanu. Na sestup jsme se těšili, ale unaveni z předchozích dnů jsme docházeli každou etapu opět na pokraji svých sil. Po několika dnech jsme konečně dorazili do civilizace a teprve v klidu v hospodě u piva a s místními specialitami na talíři nám začalo docházet, co všechno jsme tam nahoře zažili. Byli jsme i přes všechno předchozí nadávání rádi, že jsme si všechno vytáhli nahoru sami bez pomoci a shodli jsme se, že ta dřina za to opravdu stála.

KOLA
 Třídenní, celonárodní stávka řidičů nám znemožnila plánovanou cestu k laguně Parón, takže jedinou možností, jak poznávat krásy Peru, se stala vypůjčená horská kola. Silnice zatarasené kameny a kmeny stromů v tu dobu patřily pouze nám. Nejprve jsme podnikli nenáročný výlet údolím ke Kaňonu del Pató, kde se stýká Cordillera Blanca s protějším pohořím Cordillera Negra. Silnice zde asi na 20 km přechází v nezpevněnou, kamenitou cestu procházející asi čtyřiceti tunely nahrubo vytesanými do skal. Některé byly poměrně dlouhé a my v nich často jeli úplně potmě držíce směr pouze díky vyjetým kolejím. Ani ty však občas nestačili, a tak jsem to jednou suverénně napálila do stěny a skončila na zemi. Vypůjčená, fialková helma se včeličkami však svoji úlohu splnila. Druhý den byla v plánu laguna Parón. Byla to výzva – na 30 km převýšení 2000 m. Dupali jsme do supermarketových kol několik hodin, projížděli pomalu spoustou vesniček a měli tak skvělou možnost pozorovat život tamějších obyvatel. Oráče s voli, ženy u potoka vytloukající špínu z prádla, celé rodiny okopávající svá malá políčka brambor, ženy v barevných sukních jdoucí do kostela atd. Připomínalo mi to život na českých vesnicích tak o 100 let zpátky. Brzy už se však naše pozornost soustředila pouze na křeče v lýtkách a na bolest v našich sedlům nepřizpůsobených zadnicích. Asi 4 km před lagunou už jsme kola tlačili před sebou a nakonec to obrátili ještě před cílem – byly už 3 hodiny odpoledne, nebe zatažené, všechny hory v mracích, to příliš velká motivace nebyla. Dvouhodinový sjezd pak pro nás byl odměnou, i když pro naše zadnice spíš trestem..

POUŠŤ
 Lákala nás místa plná písku a slunce, pro středoevropany neznámá, vydali jsme se proto na několik dní do Huacachiny – typické oázy, o jaké jsme oba zatím četli pouze v knížkách. Stačil však jeden celodenní výlet mezi rozžhavené písečné duny a prvotní nadšení opadlo. Všudypřítomné slunce a vedro, písek úplně všude, poletující igelitové pytlíky, náročná chůze… Další den už jsme se pohybovali pouze v místech, odkud šlo během několika minut dosáhnout příjemného chládku pod palmami oázy. Vypůjčili jsme si také sandboard, odřený kus pomalovaného prkna s vázáním na suchý zip, a brázdili duny. Pro nás nesnowboarďáky spočíval vrchol našeho sandboardového umění ve sjetí asi dvousetmetrové duny bez spadnutí (pokud nepočítám závěrečný pád pro zastavení), samozřejmě rovně, bez obloučků. Večer jsme se pak vydrápali na vrchol duny a pozorovali zapadající slunce i prodlužující se stíny dun. Nádhera.

URUBAMBA

 Sjezd horního toku Urubamby byl natolik velkým lákadlem, že jsme si ho nemohli odpustit. Rozhodli jsme se sjet tu část, která protéká posvátným údolím Inků, kde se nachází jedny z největších inckých nalezišť, jakými jsou Pisac a Ollantaytambo. 120 km z Urcosu do Ollantaytamba jsme sjeli za čtyři dny. Pohledy na okolní štíty, terasovitá políčka, vesničky podél s každodenním azurovým nebem, byly opravdu úžasné. Obtížnost peřejí není v tomto období příliš vysoká, ale přesto na několika místech dosahuje stupně WW 3+. Helmy, vesty, neopreny a házečky byly opravdu na místě. Kilometrový kaňon Huarán, do nějž jsme vjeli, ani nevím jak, byl pro mě tím nejtěžším, co jsem kdy na vodě jel. Ohromné balvany, stupně, vracáky, rozhodování ve vteřině a velká masa vody nebylo s plně naloženou Barakou ničím jednoduchým. Nám se ale i díky neuvěřitelné dávce štěstí podařilo projet bez udělání se. Po poslední peřeji však moje srdce bilo tak rychle, že jsem ani nic jiného nevnímal. Další část řeky měla být údajně bez technicky náročných míst. To také byla, ale bohužel jsme Ollantaytambo, tedy konec naší plavby, projeli a najeli snad do ještě těžších míst než v kaňonu Huarán. I s nákladem vážila naše loď zhruba 200 kg, tudíž její ovladatelnost byla mnohem obtížnější, reakce pomalejší a člověk musel používat mnohem větší sílu než s prázdnou lodí. Ke konci peřejí nás to otočilo, ani nevíme jak, a už jsme se máchali ve vodě, lovili pádla a plavali s Barakou horko těžko ke břehu. Jedinou, za to však citelnou ztrátou bylo utopení foťáku a dioptrických brýlí. Co to ale je proti představě cvaknutí se hned na začátku, při níž se mi pokaždé zrychlí tep na maximum. Urubamby už jsme se po tomto zážitku nabažili opravdu dosyta a vydali se zpět do Cusca vzhůru za dalším dobrodružstvím vstříc studeným vodám jezera Titicaca. Nejprve však proběhla nezbytná návštva černého trhu a nákup nového foťáku. Bez fotek to prostě není ono.

TITICACA
 Před odjezdem z Cusca do Puna, největšího přístavního města v peruánské části jezera Titicaca jsme se rozhodovali, jestli s sebou vzít Baraku, nebo ne. Nevěděli jsme, jestli je vůbec možné na tak obrovské jezero s touto lodí vyjet, strach z vln a zimy spíše naznačovali, že to bude zbytečné. Přesto jsme ji vzali a udělali dobře. Po odpoledním příjezdu do sluncem vyhřátého Puna a vycházce v letním oblečení jsme druhý den ráno byli docela překvapeni zamrzlými kalužemi vody v ulicích. Není divu, vždyť hladina jezera Titicaca se nachází v neuvěřitelné nadmořské výšce 3810 m! V zálivu, asi dvě hodiny plavby od Puna, se nachází světový unikát, plovoucí ostrovy vesnice Uros, kterých je asi 46 a všechny jsou vyrobené pouze z místního všudypřítomného rákosu nazývaného „totora“. Jejich obyvatelé na nich žijí už po staletí a jejich denním chlebem je rybolov a turismus. Cestovní agentury sem vozí denně na pouhých několik desítek minut mnoho návštěvníků. My jsme však ostrovy poznali trošku jinak, ne jako „klasičtí turisté“. Atrakcí jsme byli spíše my pro ostrovany, než oni pro nás. Všechny hned zajímala naše nafukovačka, nás zase jejich tradiční lodě pletené z totory. Po zapůjčení Baraky místním jsme byli pozváni na jeden z ostrůvků přenocovat. Povídání s panem domácím a jeho přítelkyní o jejich způsobu života bylo s naší pseudošpanělštinou trošku složité a občas jsme vůbec nerozuměli, ale i přesto to byl pro nás nezapomenutelný zážitek. Usínání v domečku z rákosu s výhledem ze dveří na nebe plné hvězd bylo více než příjemným odpočinkem před dnem nekonečné dřiny a stresu. Když jsme místím řekli, že chceme na naší lodi další den dopádlovat do více než 25 km vzdálené vesničky Llachón, mysleli si, že jsme blázni. Všichni shodně tvrdili, že na volném jezeře jsou za větru po poledni vlny vysoké tři až čtyři metry. Tato zpráva nás donutila vstát těsně po páté ráno, abychom vyjeli co nejdříve a dostali se do Llachónu za dopoledne. Zpočátku jsme pádlovali s mrazem zalézajícím za nehty. Se stoupajícím sluncem však naštěstí i teplota vzduchu dosáhla příjemnějších hodnot a naše končetiny se začali zahřívat na provozní teplotu. Svačili jsme tím stylem, že jsme mezi záběrem rozdělali sušenku, mezi dalším záběrem jsme ji půlku ukousli a za jízdy snědli. Já jsem na hodinkách hlídal frekvenci pádlování (záběr/2 sek.). Po šesti hodinách dřiny bez odpočinku jsme dorazili na břeh, vykulili se z lodi a plácli sebou do písku na pláži. Další ráno jsme vyrazili směrem na ostrov Amantání, kde se nám opět poštěstilo být pohoštěni jednou místní rodinou, žijící na neturistické části ostrova. Lidé zde se živí rybolovem, pěstováním brambor, fazolí apod. Jejich skromné příbytky z vysušených cihel z hlíny a vody, uvařené brambory, čaj z čerstvě natrhané máty, jejich špinavé a usměvavé děti, ochota, radost z naší návštěvy, skromnost, to vše mi zase dalo důvod přemýšlet o tom, proč lidé žijící ze dne na den, nemající skoro žádné peníze, chodící v mrazivých dnech v sandálech vypadají šťastnější než lidé mající všechny vymoženosti dnešní doby. Plni dojmů plujeme z ostrova Amantání na pevninu k vesnici Capachica, odkud už v autobuse stoupáme náhorní plošinou zpátky do Cusca. Týdenní putování na Barace po vodách jezera Titicaca bylo takovým malým světovým primátem. Podle obyvatel ostrovů Uros i Amantání jsme byli první lidé, kteří navštívili tyto ostrovy na vlastní nafukovací, nemotorové lodi. Baraka v souboji s devítistupňovou vodou a místními nejen dětmi uspěla na výbornou. Nevěřili jsme vlastním očím, když na lodi sedělo šest lidí a jen jsme se modlili, aby to ta naše bárka přežila. V tuto chvíli však před sebou měla pouze teplé a klidné vody řeky Madre de Dios a jezera Valencia v amazonské pánvi.

CHOQUEQUIRAO

 „Návštěva Machu Picchu je pro každého cestovatele po Peru povinná.“ Touto větou v průvodci jsme se opravdu neřídili. Poté, co jsme zjistili, kolik stojí cesta i vstup na Machu Picchu a o jak obrovský byznys se v tomto případě jedná, jsme se rozhodli navštívit jiné „ztracené“ město Inků – Choquequirao a absolvovat zárove náron trek pes sedla ve vkách nad 4000 m.
Po příjezdu do Cachory, malé vesničky vzdálené asi dvacet kilometrů od řeky Apurimac, se na nás opět sesypali průvodci a mulaři nabízející odvoz zavazadel. Naše odpověď je trochu překvapila, všichni ostatní totiž jejich služby plně využívali. My si vzali své dvě krosny na záda a vyšli na desetidenní trek sami. První den jsme sestupovali severní stranou kopce k řece Apurimac. Horký vítr, strašné vedro a mušky, které po svém zakousnutí zanechali na těle své oběti malý hematom, nás provázeli po celou dobu. Další den nás čekalo převýšení 2000 m na sedmi kilometrech. S hrůzostrašnými představami, které v nás probudily neuvěřitelně horké zážitky z předchozího dne, jsme byli docela příjemně překvapeni, když celá jižní strana kopce na opačné straně řeky byla pokryta poměrně hustou vegetací a sluneční paprsky se na ni dostaly až odpoledne. To už jsme ale seděli před stanem, vařili něco z našich výborných instantních pokrmů a pozorovali krásná panoramata. Ráno jsme si přivstali a celé nedávno objevené incké naleziště Choquequirao patřilo asi dvě hodiny jenom nám. Za celé dopoledne potom přišlo asi 8 lidí, to by se na Machu Picchu pravděpodobně nikdy nestalo. Hlavní část naleziště je umístěná na hřebeni kopce, z nějž jsou úplně neuvěřitelné výhledy na okolní ostré horské hřebeny, na vysokohorský mlžný les a do údolí řeky Apurimac, jedné ze zdrojnic Amazonky a jedné z nejlepších řek na rafting v celém Peru. Většina návštěvníků se po prohlídce vrátila stejnou cestou zpět, my však pokračovali dál a sestoupili 1500 m severní stranou kopce do dalšího údolí, co byl opět pekelný zážitek. Koupel v potůčku na dně údolí potom byla po celodenním smažení a pečení se velmi příjemným osvěžením. Následující tři dny nás čekala dvě sedla ve výškách nad 4000 m směrem k vesnici Collpapampa - křižovatkou treků vedoucích z Cachory a z Mollepaty. Nedaleko Collpapampy jsou termální prameny ležící v bezprostřední blízkosti řeky Santa Teresa. Právě údolím této řeky vede stezka k Machu Pichu. My se ale po asi hodinovém naložení se ve zdejším bazénku s třiceti sedmi stupňovou vodou rozešli opačným směrem do sedla mezi …... a horou Salkantay. Další dva dny nás čekalo převýšení 2000 m, opět nahoru. Sedlo ve výšce 4800 m nás přivítalo novým sněhem a totálně hnusným počasím. Rozhodnutí spát v sedle se ukázalo být špatnou volbou. V noci byla zima jak v …. a ještě jsme museli rozehřívat sníh, protože jsme neměli žádnou vodu. Očekávaného zadostiučinění v podobě ranního jasného počasí a výhledu do hrůzostrašně vypadající ledové stěny Salkantaye se nám nedostalo a my se ráno probudili do stejné mlhy jako předešlý den. Další dvoudenní sestup do vesnice Mollepata už byl fyzicky méně náročný než předcházejících osm dní. Je asi jen málo tak krásných treků na naší planetě, při nichž jdete jeden den v obležení vysokohorským mlžným lesem, další den rozehříváte vodu ze sněhu skoro v pěti tisících, poté jdete údolím divokých řek a jako třešnička na dortu na Vás čeká incké naleziště Choquequirao. V Mollepatě jsme se zase po dlouhé době pořádně najedli a vyšli směrem k silnici spojující Abancay a Cuzco abychom mohli vyrazit vstříc dalšímu dobrodružství tentokráte do zeleného pekla peruánské části Amazonie.

MADRE DE DIOS

 Naše touha navštívit a alespoň minimálně poznat Amazonii došla naplnění po příletu do Puerta Maldonada. Toto sto let mladé město je největším střediskem těžby kaučuku, dřeva, pěstování tropických plodin, především ořechů para, v této části peruánské Amazonie. Město samotné není příliš zajímavé, je však branou do panenské přírody deštného pralesa v povodí Madre de Dios, řeky tekoucí do Bolivie. V této části pralesa žije kolem tisíci druhů motýlů, množství druhů ptáků a savců. V neuvěřitelně horkém a vlhkém klimatu jsme chtěli s naší spolucestovatelkou, Barakou, vyrazit co nejdříve. Bylo zde však několik drobných problémů. Když jsme přebalovali v místním přístavu loďáky tak, abychom si nějak konstruktivně srovnali věci podle potřeby, zjistili jsme, že jeden z našich dvou stodvaceti litrových pytlů je plný marmelády. S potem tekoucím po celém těle a k naší velké radosti před zraky všech místňáků, jsme nervózně vytírali WC papírem celý pytel. Když jsem se pak u řeky snažil nafouknout loď co nejrychleji jak to šlo, málem jsem zničil pumpu. K naší radosti už jsme klečíc v lodi byli na vodě mimo všechny ty zvědavce. Nadšení nám ale příliš dlouho nevydrželo. Nekonečně žhnoucí slunce, neustále se koupající tělo ve vlastní šťávě nám zrovna náladu nezlepšovaly. Osvěžení v asi třiceti stupňové vodě taky nebylo zrovna příjemné. Pln očekávání stále ne a ne přicházejícího poklesu teploty v noci jsem to psychicky už nedal a řval jsem na celý prales, že se na to „zkurvený vedro, kdy ze mě leje jak z vola i v noci, můžu vysrat a že se další ráno vracím“. Samozřejmě, že jsme druhý den pokračovali dál po proudu. Za dva dny plné naší v Peru tak oblíbené činnosti, pádlování, jsme dorazili k osadě jménem „Palma Real“, kde jsme se dozvěděli od dvou místních rybářů sedících na lodi „peki-peki“(místní název úzké dlouhé dřevěné lodi s motorem z motorky a dlouhým lodním šroubem), že ke kanálu, spojujícímu jezero Valencia s řekou je to tak hodinu a půl pádlování. Druhý den jsme samozřejmě zmiňovaný kanál přejeli, naštěstí jen o pár set metrů. Tak čtyři sta metrů široká řeka vypadá jako by v ní voda ani netekla, ty přejeté metry však byly docela náročné proti proudu té obrovské masy vody. Dalším překvapením byl onen spojovací kanál, kterým byl potok a my museli jet skoro šest hodin proti jeho proudu, abychom se dostali na jezero. Tři dny strávené putováním po jezeře Valencia byly opravdu amazonským zážitkem. Největším, nejsilnějším a nejstrašnějším zážitkem, který jsem si odsud odvezl, bylo poznání místního a v těchto zeměpisných šířkách zcela běžného fenoménu jménem vedro a hmyz, kombinace obojího nás občas přiváděla do stavu šílenství. Všechen ten pot, ty nadávky i štípance však stály zato, fauna a flóra nám dovolila poznat alespoň něco ze svých krás. Na písčitých plážích řeky jsme několikrát viděli kajmana, želvy, množství ptáků, z nichž pro nás nejzajímavější byl Ophistocomus Hoazin, což je fylogeneticky velmi starý pták, jehož mláďata mají na křídlech drápky pomocí nichž můžou šplhat po stromech. Než jsme se ale tento fakt dozvěděli, byly to pro nás jen takové velká těžké barevné slepice, které sotva přelétly z jedné větve na druhou. Kromě hoazýnů jsme také zpozorovali místní supy, papoušky, kormorány,... Nejhezčími zvířaty pro nás však bylo neuvěřitelné množství druhů nádherných všemi barvami hrajících velkých i malých motýlů. Dokonce i s piraní jsme se setkali, když Iva s vlascem a háčkem jednu chytila. Vidět na vlastní oči amazonskou džungli, východy a západy slunce nad jezerem nebo nad řekou, zvířata, která zná člověk jen ze zoo, je nepředstavitelným zážitkem. Těch deset dní strávených v tomto zeleném pekle mi ale vystačí na celý život.

 Peru je zemí neuvěřitelně pestrých možností a to jak pro dobrodruhy, sportovce, tak i lovce památek. Nejtěžší na zrealizování takové expedice je rozhodnout se ji uskutečnit. Nejsou to peníze, čas, ani nic jiného, co je největší překážkou, je to jen touha překročit hranici všedního konzumního života, touha poznat něco nového, touha sáhnout si dobrovolně na dno, aby z něj pak člověk zase sám mohl vstát a vážit si toho, co má, svého života, své svobody, svých přátel, rodiny. Nejezdím na hory proto, abych dobýval vrcholy, nesjíždím řeky proto, abych mohl říkat jak jsem dobrej, necestuji proto, abych mohl všude říkat, že jsem byl tam a tam, všechno to činím kvůli těm krátkým pocitům, kdy se rozbrečím a jsem šťastnej, že žiju. Uvědomování si svého štěstí, prožívání svých tužeb a plnění svých snů, to jsou ty nejhlubší zážitky, které si ze Světa přivážím, to jsou mé malé velké vrcholy, jež mi dávají energii do života, to jsou chvíle, pro které žiju. To byla naše expedice „EXTREM PERU 2008“.

více obrázků zde

Přiložené obrázky: