Energicers - Finnmark 2009

Během března a dubna jsem měla možnost být součástí týmu Energicers a zúčastnit se přechodu severní oblasti Norska zvané Finnmark.

„Expedice“ na lyžích, spaní ve stanu. Jídlo na tři týdny jsme táhli za sebou na bobech tzv. „pulk“ . Tým se skládal z pěti členů: hlavním organizátorem byl Kim Senger (ČR), dále Emilie Guegan (FR), Milena Czekala (PL), její pes Uashee a já.

Po týdnu balení jídla a převozu veškerého vybavení naše cesta začala. Dne 9.března jsme vyrazili z Varangerbotn, na východním pobřeží Norska, směrem na západ na Tromso.
 Byla to pro mne první zimní výprava a tak jsem mohla být od prvního okamžiku jen v neuvěřitelném úžasu. Procházeli jsme bílou zimní tajgou, tundrou, po řekách, zamrzlých jezerech a přes samotnou planinu - plateau Finnmark slope. Měli jsme dost štěstí na počasí, teplota se převážně pohybovala mezi -10 a -20°C a jen párkrát klesla pod -30°C. Během cesty jsme měli pouze jednu bouřku, kvůli které jsme byli nuceni zůstat ve stanu dva dny. Venku vál vítr se sněhem, bylo jen nekonečné bílo – „white out“.
Ani jsem nečekala, že se mé tělo tak přizpůsobí. Je to nepopsatelná zkušenost, když můžete sledovat oblečení, hlavně rukavice jak se z nich na vašich rukách kouří, když se samovolně vysouší. Energie lidského těla je neuvěřitelná, ráno vám také na nohou roztají zamrzlé kožené lyžáky, do kterých je největším problémem se dostat, to jsem řešila později tak, že jsem přivstala a první teplou vodu nalila do MSR vaku na vodu a dala dovnitř do bot, aby kůže povolila.

Po třech týdnech jsme se dostali do civilizace a nabrali další uložené jídlo ve Skoganvaare. Zjistila jsem tam, jakým způsobem nám nesvědčí teplota uvnitř budov. I pouhých deset stupňů nad nulou bylo příliš teplo. Přestože, jsme měli možnost v té době využít sprchy, nikdo z naší výpravy ji nevyužil. Odradila nás představa teplé vody, znamenalo by to všechnu tu ochrannou vrstvu vytvářet nanovo. V tomto „food depu“ jsme se jako tým rozešli, ale to vše se stalo v dobrém a včas.
 Kim s Milou a Uashee zamířili na kratší cestu do Alty. Mně s Emilie bylo dopřáno pokračovat tak trochu novou cestu z Kautokeina dále na západ.
Naší skupinu čekaly další dva týdny bíla a ticha, které byly odlišné od předchozích tří týdnů. Nebyla to již nekonečná bílá planina, bylo nám dopřáno setkat se s několika místními laponci a potkat stáda sobů. Přelezly jsme hraniční plot a měly několik dnů zkoušky trpělivosti ve finském lese, kde jsme se bořily v hlubokém sněhu, po kolena i s lyžemi. Přešly jsme turistickou oblast Kilpis jarvi. Ke konci cesty jsme dorazily zpět k moři Storfjordu, kde nás zastihlo jaro. Teploty se otočily k nule a i do plusu, sníh začal neuvěřitelně rychle tát a my začaly samy sebe neuvěřitelně cítit a to, že jsme neměly žádnou koupel po dobu pěti týdnů se začalo hlásit (přiznávám vlněné triko jsem za celých pět týdnů ani nepřevlékla, nebyl do té chvíle důvod).

Delší několika měsíční cesty jsem předtím podnikla, většinou na kole. Tato cesta ale byla mou první zimní zkušeností a musím všem doporučit, zažít to úžasné ticho a bílo a žasnout nad funkcemi těla jakým způsobem vše funguje . Aby mé tělo dobře fungovalo, je pro mne osobně důležité nejenom jídlo ale hlavně spánek .

Vzhledem k podmínkám, v kterých jsme se pohybovali byl potřeba opravdu dobrý spacák a neodpustím si zde „napsat“, že Warmpeace Explorer 1200 splnil svou funkci nad očekávání! Přesto že jsem měla u hlavy ve stanu teplotu -20°C, ve spacáku bylo přímo nad komfortních +28°C a tak mi bylo opravdu dopřáno hlubokého spánku po nocích a ráno po čtvrté hodině jsem mohla s chutí vstávat z vyhřátého spacáku s vyhlídkou na další úžasný den.

Více informací na www.energicers.com , více fotografií na http://picasaweb.google.cz/mar.marie/Finnmark

Marie Marušková