Vojta Motl
Jak se rodí paterčata aneb 750m lavinový tobogán
V neděli 15.6. večer vyrážíme v 5 lidech autem do Zermattu. Příjezd je v pondělí dopoledne. Balíme batůžky a stoupáme přes Schwarzsee směr Breithorn. První noc bivakujeme kousek nad Trockener Steg (mezistanice lanovky na Klein Matterhorn) asi ve 3000 m. Počasí je oblačné se sněhovými přeháňkami. V úterý pokračujeme po sjezdovce kolem Klein Matterhornu pod jižní svah Breithornu. Další bivak stavíme přibližně ve výšce 3850 m. Počasí je podobné jako v pondělí, ale navečer se zlepšuje. Ve středu ráno nás vítá krásně modrá obloha a sluníčko. Nalehko pokoříme Breithorn, sestoupíme k bivaku, balíme stany a zbylé věci a postupujeme traverzem do sedla Zwillingsjoch mezi Mt. Polux a Mt. Castor, výška necelých 3900 m. Počasí je opravdu krásné. Večer obhlížíme, kudy dál pokračovat. Mt. Castor vypadá ze sedla dost nepřístupně. Podle mapy vede výstup stoupavým traverzem po jižním svahu, a pak na hřeben a již lehce na vrchol. Ještě večer se rozhodujeme, že tudy zítra půjdeme.
V sedle Zwillingsjoch
Osudného rána balíme batůžky a kolem 9 hodiny vyrážíme. Stoupavým traverzem nastupujeme do jižního svahu Mt. Castor. Spolu s nastoupanou výškou roste i strmost terénu až ke 45º. Kvůli trhlinám se hned od začátku všichni navazujeme na jedno 50m lano. Pomalu stoupáme. Hřeben nad námi vypadá kvůli strmosti a převěji nedostupně. Několik desítek metrů pod námi lze tušit kolmou skalní stěnu a pod ní obrovské pole trhlin a séraků. Přicházíme k pásu skalek, které se táhnou od hřebenu přímo dolů. Prostupujeme je, stoupáme přímo vzhůru a zjišťujeme, že tady je hřeben ještě více nedostupný. Těsně pod hřebenm, pod posledním velkým skalním blokem, je tedy prostupujeme ještě jednou nazpátek. Podél něho se blížíme k hřebeni a vypadá to slibně.
Když první z nás, Radim, dosáhne hřebene, začne mu pod nohama ujíždět sněhová deska. Druhá na laně je Hela. Ta se ocitá uprostřed ujíždějící sněhové masy. Vše kolem ní se s velkým zrychlením sune dolů. Já jsem třetí v pořadí. Při pohledu nahoru s hrůzou v očích vidím asi metr vysokou sněhovou bariéru. Valí se přímo na mě. Pavel s Michalem za mnou jsou vcelku dobře krytí za skalním stupněm a nebýt navázaní na lano, pravděpodobně by zůstali na svých místech. I první Radim by pravděpodobně zůstal nahoře, sníh začal ujíždět až pod ním.
Pád....
Obrovská síla valícího se sněhu mě strhává a pohrává si se mnou jako s hadrovou panenkou. Je to jako by do vás narazil vlak. Chvíli nahoře, chvíli dole. Chvíli na vzduchu, chvíli pusu plnou sněhu. Chvíli tma, chvíli světlo. Připadám si jako v mlýnku na maso. Všichni tady zemřeme, to je první, co mě napadá. Je to nejhorší pocit, co jsem kdy v životě pocítil a nikomu bych nepřál to zažít. Po pár vteřinách se vzpamatovávám. Napadá mě brzdit cepínem. Zkouším ho zalehnout a brzdit. Bez šance. Obrovská síla mi vytrhává cepín z ruky a ten za mnou plápolá na poutku. Zkus plavat, napadá mě další spásná myšlenka. Začínám rukama cpát sníh pod svoje tělo, abych se dostal na povrch. Celkem se daří. Pak přichází zvrat. Najednou padám volným pádem. Trvá to neskutečně dlouho. To je ta skalní stěna pod námi. Musí to být aspoň 25 metrů. Dopadám na levý bok. Následkem pádu mám zlomenou ruku, sedřenou skoro polovinu obličeje, naražená záda a koleno. Ale tím to nekončí. Spanilá jízda pokračuje dál. Značně otřesen se už o nic nesnažím a odevzdávám se osudu. Překonáváme pole trhlin a séraků. Následuje ještě jeden volný pád. Trvá to věčnost, než se zastavíme.
Otvírám oči, vidím světlo, začínám se probírat z šoku a zjišťuji, že se mohu hýbat. Zůstal jsem na povrchu laviniště. Pořád mi to nedochází, ale přežil jsem. Snažím se zvednout. Slyším hlas hodně blízko sebe. Křičí na mě. „Dělej! Zvedej se! Odvaž se! Musíš vyhrabat Pavla!“ Rozmotám se z lana, odepnu batoh a stavím se na vlastní nohy. Z obličeje mi crčí krev. Orientuji se. Hned nade mnou je Michal. Z laviniště na mě jen bezmocně zírá, nemůže hýbat rukama ani nohama, má je uvězněné pod sněhem. O to víc mě hecuje. Vedle něho totiž leží zcela zasypaný Pavel. Vidět je jen batoh a jedna noha. Podle batohu a jeho křičení z pod sněhu mu vyhrabávám hlavu, aby se neudusil. Sníh všude okolo je zbarvený naší krví. Při hrabaní zjišťuji, že mám zlomenou levou ruku. Ale co už, v tu chvíli je to zanedbatelné. Hrabu dál rukou bez rukavice. Podaří se mi vyhrabat mu hlavu. Dýchá, mluví, křičí. Je to dobré, neudusí se.
Rozhlížím se okolo, několik metrů pod sebou vidím Helu jak se zvedá. Kus pod ní je vidět i Radim. Vypadá, že se hýbe. Neuvěřitelné! Všichni jsme zůstali na povrchu laviniště a naživu. Z batohu odepínám lopatu a snažím se vykopat Pavla a Michala. Pobíhám kolem nich, kopu chvíli u toho chvíli zase u druhého. Stejně to se zlomenou rukou moc nejde. Třikrát hrábnu, pak zařvu bolestí, zase třikrát hrábnu atd. Při zběsilém kopání na ně několikrát dokonce šlápnu mačkama. Michalovi nejdřív uvolňuji ruce, má je zablokované pod sebou. Daří se. Do volných rukou mu dávám druhou lopatu, nohy si vyhrabe sám. Jdu se věnovat Pavlovi, opatrně odhrabávám sníh kolem hlavy a horní části těla. Jde to pomalu a ztěžka. Snažím se ho ze sevření sněhu vytáhnout za batoh. Nejde to, má pod sebou zaklíněnou ruku i nohu.
Záchrana...
Hela vytahuje mobil a vytáčí 112. Slyším blížící se vrtulník. Je to zásobovací helikoptéra na blízkou chatu. Letí přímo nad námi. Snažím se zaujmout „Y“ postoj. Funguje to. Otočí se nad námi a letí dál. Pak se plně věnuji vyhrabávání Pavla. Hela se zatím pohybuje kolem Radima, naštěstí to nevypadá na vážné zranění. Znovu slyším blížící se vrtulník, rozhlížím se, ale nemohu ho najít. Přilétá zespodu z údolí, jsou to záchranáři. Přistávají dole u Radima. No, přistávají, v tomhle terénu se přistát nedá. Pilot bravurně balancuje pár centimetrů nad svahem. Po vysazení týmu se vzdaluje. Jeden ze záchranářů zůstává u Radima a dva se blíží k naší trojici nahoru. Ptají se, kolik nás bylo. Ujišťujeme je, že určitě jen těch pět co vidí. Michal je v tu chvíli už téměř svépomocí vyhrabaný. Vyproštění Pavla se ujímají záchranáři a mě posílají stranou. Pavel je rychle vyproštěn z těžkého studeného sevření sněhu. Pomáhám Michalovi posadit se na batoh a sedám si vedle něho na zem.
Za pár vteřin se zvedá obrovsky silný vítr, že skoro nemůžu dýchat. Asi dva metry vpravo ode mne se otevírají boční dveře vrtulníku. Posádka mi ukazuje, abych si naskočil. Ještě sundat mačky a můžu na palubu. Hned za mnou nastupuje Pavel, který byl ještě před pár minutami pod sněhem. Je hodně podchlazený a celý se třese. Odlétáme. Pro Helu, Michala a Radima se vrtulník vrací při druhém letu. Z vrtulníku se snažím obhlédnout laviniště, je obrovské. Asi 150 metrů nad ním je skalní stěna, tak 20 metrů vysoká. Tu jsme taky museli přeletět, říkám si v duchu. Let trvá pár minut. Pomalu mi začíná docházet, co všechno se vlastně stalo. Nevím, jestli mám brečet nebo se smát. Přistáváme na letišti, kde čeká ambulance. Za momentík už nás převážejí na příjmový sál. Kolem pobíhají doktoři a sestry. Sál je pro dva. Hned vedle leží Pavel. Dostáváme kapačku, sundávají z nás oblečení a zjišťují, co nás kde bolí. Rentgen hrudníku a ultrazvuk břicha naštěstí nepotvrzuje žádná vnitřní zranění, zůstane tedy jen u zlomenin a odřenin v mém případě a u podchlazení v případě Pavla. Neuvěřitelné, jemu se v podstatě nic nestalo. Tak mě napadá, kde to vlastně jsme. „Hospital in Aosta, Italy,“ odpovídá jeden z lékařů na můj dotaz. Dále mě informuje, že je tu celá naše skupina a nikdo nemá žádné závažné vnitřní zranění. To nás velmi povzbuzuje. Následují rentgeny, ultrazvuky, CT vyšetření, obvazy, dlahy a sešívání tržných ran.
V nemocnici jsme různě umístěni. Já a Hela na ortopedickém oddělení, Michal, Radim a Pavel na chirurgickém oddělení. Podle první diagnózy máme s Helou zlomené obratle, já jeden hrudní a Hela tři bederní. Nemůžeme se hnout z lůžka. Radim s Pavlem můžou už druhý den chodit a návštěvují nás. Vyměňujeme si první dojmy. Vše je ještě pod tlakem silných emocí. Shodujeme se, že jsme měli při pádu mnoho možností se rozbít na kusy. Jsme obrovsky šťastní, že jsme všichni přežili bez těžkých zranění a asi nebudou ani trvalé následky. Po tom co nám horská služba přiváží batohy, zjišťujeme i materiální ztráty. Většina věcí, které byly připevněny na batozích, opadala a zůstala roztroušená podél linie pádu. Oblečení je potrhané a to, co přežilo pád, rozstříhali na sále. Klíče od auta jsou z roztrhaných kalhot pryč, ale stejně není nikdo schopen dojet s autem domů. Řešíme také transport do ČR. Stačí zavolat na telefonní číslo z kartičky Alpenvereinu a příjemná rakouská operátorka na telefonu situaci bez váhání řeší. Ve čtvrtek jsme spadli a v sobotu odpoledne mi oznamuje, že na neděli je zajištěný transport do ČR. Já s Helou letíme vzhledem k našim zraněním speciálním letadlem, ostatní poletí v úterý linkovým letadlem. Cestujeme v leže pohodlným tryskáčem Cesna přímo z Aosty do Brna, kde nás čekají sanitky a vezou nás do nemocnic, které jsme nahlásili operátorce. Vše perfektně zajištěné. Michal, Radim a Pavel letí v úterý z Milána do Vídně, kde je také čekají sanitky. Každý pak podle svých zranění zůstáváme ještě pár dnů v nemocnicích, než nás všechny propustí domů.
Dramatický výlet končí celkem dobře. Pro auto se za měsíc vydávám do Zermattu, kde v pořádku parkuje.
Shrnutí pádu z hřebene Mt. Castor
Hodnoty pádu
Převýšení: 500 m (4100 m. n. m. – 3600 m. n. m.)*
Délka: 750 m*
Doba: 45 sekund (odhad)
* Přibližné hodnoty
Záchranná akce
Záchranáři: 3
Posádka vrtulníku: 3
Vrtulník: Agusta Bell 139
Cena: 350 000 Kč (13800 EUR + 661 CHF)
Trvání: 1 hodina 40 minut (11:10 – 12:50)
Zranění
Hela: Tři zlomené bederní obratle, povrchová zranění
Pavel: Podchlazení, povrchová zranění
Radim: Zlomenina v rameni, traumatická plíce, naražená žebra, povrchová zranění
Michal: Vážně pohmožděné vazy v koleni, tržná rána na lokti, vykloubené rameno, naražená záda, povrchová zranění
Vojta: Zlomená ruka, podezření na zlomený hrudní obratel, tržná rána na bradě,
povrchová zranění
Znovuzrozená paterčata
Hela, Pavel, Radim, Michal, Vojta
10 minut před pádem, 238 kB
přibližná linie pádu, 684 kB
v bezpečí nemocnice v Aostě, 246 kB
)
