Zpráva o expedici na Satopanth (7075 m)

září 2009

  Jsme zpátky v civilizaci, naše výprava na Satopanth (7075 m) v Garhwalském Himálaji v Indii byla úspěšná: ze čtyřčlenné výpravy vystoupili na vrchol dva z nás, já jsem skončila mezi C3 a vrcholem. Na vrchol vystoupili i naši dva HAPs (high altitude porters). Vše jsme zvládli za pouhých 15 dní, takže nám zbyl čas na potřebnou relaxaci a regeneraci. Poslední člen naší výpravy došel jen do base campu (BC) a další postup vzdal. Do C1 z BC jsme šli jen dvakrát, abychom vynesli nahoru všechen materiál, pak už jsme ale pokračovali pořád výš a do BC jsme se vrátili až z vrcholu. Znamenalo to trochu těžší náklady, stovky metrů fixních lan ale vynesli naši HAPs, to ostatní jsme si vytahali nahoru sami a také na závěr cestou dolů posbírali a odnesli do BC. Paradoxně jsme většinou byli ve výškových táborech dřív než naši HAPs a tak jsme si také sami připravovali ve sněhu a ledu plošiny na stany.
Jak možná víte z webových stránek Field Touring Alpine (FTA), bylo všechno jinak, než slibovaly všechny popisy přístupu, trasy, hory a hlavně obtížnosti. Čekala jsem, že to asi bude nejnáročnější výstup, jaký jsem kdy absolvovala, ale to, co mě čekalo, mě přesto překvapilo. Náročný byl už přistup do BC, což prohlásil i náš vedoucí výpravy, který má bohaté zkušenosti z Kanady, Indie, Nepálu, Pákistánu, Tibetu i Argentiny. Ani on nepamatuje, aby na přístupovém treku do BC byla potřebná fixní lana. Na cestě se na nás vyřádilo počasí, dva dny lilo jako z konve a dva dny sněžilo, takže do BC u jezera Vasuki Tal (4 880 m) jsme přišli mokří, zmrzlí, prošlapávali jsme 75 cm nového sněhu, nosiči nám odmítli přenést vaky přes poslední ledovec, vše složili a odešli s výjimkou tři statečných, kteří nám pomohli vše dotahat do BC další den, a to už bylo všechno ve vacích totálně promáčené.
Když jsme se dobrodili závějemi do BC, byla tam výprava indické armády, která byla v této sezóně první. Velitel armádní výpravy nás z neznámého důvodu moc rád neviděl, ale všichni ostatní byli moc fajn a první večer, když polovina z nás byla bez spacáků a karimatek a většina naší kuchyně byla na druhé straně ledovce i se všemi zásobami, nám pomohli a půjčili co mohli (věřím, že za zády velitele).
Další den se udělalo hezky a příznivé počasí vydrželo až do našeho návratu do Gangotri, tedy poslední vesnice, kam se dá dojet džípem – je to výchozí místo poutní cesty k prameni posvátné řeky Gangy, proti jejímuž proudu jsme jeli a šli až k místu zvanému Gomukh, kde řeka vytéká zpod ledovce Gangotri. Je to oblíbené poutní místo pro mnoho indických (a nejen indických) hinduistů. Krásné počasí mělo jen jednu chybu: když bylo ve dne i v noci jasno, mrzlo, jen to praštělo.
Podle popisu z předchozích výprav měla být náročná cesta z BC do C1 (5 300 m), ta ale vedla po schůdném ledovci. Jediným “zpestřením” byl lavinový svah, na kterém spadla lavina hned po tom, co jsme ho přešli cestou zpět po první vynášce do C1. Věřili jsme a doufali, ze spadlo všechno, co spadnout mělo, a statečně jsme se tím při další cestě do C1 brodili.
Cesta z C1 do C2 (5 980 m) byla z poloviny lezení v mixu (tj. kamení, led a sníh), z poloviny cesta po ledovci meandrem mezi trhlinami a séraky. Část cesty jsme prošlapávali hlubokým panenským sněhem. Cesta z C2 do C3 byla opravdová lahůdka, část tvořila 800 m dlouhá hřebenová cesta po ostrém hřebeni, z toho 500 m (ne 50, ale opravdu půl kilometru) lezení po ledové stěně se sklonem 70 stupňů (90 stupňů je kolmo dolů), který jsme traverzovali na předních hrotech maček. Ledovec byl v hloubce asi 1 500 m pod nám. Celou trasu jsme v této sezóně šli společně s indickou armádní výpravou jako první a tak ji náš vedoucí výpravy a jeden z našich HAPs společně s vojáky fixovali - nebyla to sranda, trvalo jim to dva dny a ne všechny ledovcové skoby a šrouby vydržely. Nejdřív jsem trochu váhala, jestli to vůbec přelezu, ale pak jsem se rozhodla, že to musí jít a šlo to. Když jsem to přelezla tam, věděla jsem, že to budu muset přelézt i zpátky, jen mi nedošlo, že to ještě trochu odtaje a trochu víc přimrzne, takže zpátky to bylo mnohem ledovější a horší.
Ale to předbíhám událostem. Do C3 (6 450 m) došlo naše pětičlenné vrcholové družstvo v den, kdy sedm členů indické armádní výpravy vystoupilo na vrchol a prošláplo cestu. Na vrchol jsme už fixní lana nepoužívali, jen jsme plánovali navázat se na lano. Z vrcholu dolů je také pěkná klouzačka, která spadá nejdřív pod úhlem asi 45 stupňů, pak se láme přes okrajový sérak a spadá dolů k ledovci přes tu dříve zmíněnou ledovou stěnu. My jsme hned následující den (21. 9.) vstali po třetí hodině ráno s tím, že vyrazíme na vrchol hned, jak se vymotáme ze stanu. Z C3 nahoru jsme vycházeli při -23 oC za mrazivého větru. Věděla jsem, že výš bude hůř, protože slunce začne na vrchol sice svítit kolem 7 hodiny ráno, ale hřát začne někdy kolem 10 hodiny, a to už bychom měli být na vrcholu. Na druhou stranu cesta na vrchol je proti cestě do C3 pohodová a byla by škoda to vzdát bez boje. Tady mě ale doběhla zima, i v péřových rukavicích a expedičních botách mi začaly omrzat prsty na rukou i nohou. Na nohou bych to asi brala méně tragicky, ale na rukou by mi to přišlo fakt líto. A tak jsem se vrátila do stanu a snažila se rozehřát úplně bílé a necitlivé prsty. Až na malou omrzlinu na pravém palci u ruky to dopadlo dobře.
Byli jsme domluveni, že hned po návratu z vrcholu sestoupíme do C2, což byl také důvod, proč jsme vyráželi tak brzy. Kdybychom vyšli z C3 až po východu slunce, možná by mi byla menší zima, ale pak bychom museli zůstat v C3 ještě jednu noc – asi by to šlo, ale na místě, kde se staví C3, není radno zůstávat příliš dlouho. A tak jsem přišla o vrchol.
Po návratu úspěšné čtveřice z vrcholu jsme po poledni sbalili C3 a vyrazili zpět do C2 přes ještě ledovější ledovou stěnu, která se ze dne na den pod slunečními paprsky přetavovala opravdu do kusu solidního ledu.
A do toho přišlo zemětřesení. Ve chvíli, kdy nás všech pět bylo na ledové stěně někde v polovině cesty, země se nám otřásla pod rukama i nohama, za námi i na druhé straně hřebene se utrhly obrovské séraky – nenapadlo nás, že to je zemětřesení, spíš jsme otřes hory brali jako následek pádu séraků v odpoledním slunci. To, že se jednalo o zemětřesení, jsme se dozvěděli až po návratu do BC. Zemětřesení mělo “pouhých” 4,8 stupně Richterovy stupnice, ale epicentrum bylo 40 km od Satopanthu, tedy kousek od nás.
Tahle cesta pro mě znamená víc než všech 7 summits dohromady díky půlkilometrovému traverzu v ledu, který považuji za svůj dosud maximální lezecký výkon okořeněný zážitkem zemětření v tom nejexponovanějším místě. Oba zbývající členové výpravy byli moc fajn, i naši HAPs byli velmi ochotní, i když často pomalejší, než jsme očekávali.
Na hoře, kde na začátku kromě nás byla jen výprava indické armády, jsem byla od BC až po vrchol jediná ženská, takže mi většinou fandili, jen někteří se na mě dívali, jako že ženská na kopec nepatří, ale na to jsem zvyklá z Pákistánu. 
Nakonec měli smůlu vojáci, byli zjevně pod obrovským tlakem velitele a když na vrchol vyšlo první sedmičlenné družstvo, vyslal velitel na vrchol den po nás ještě jednu čtyřčlennou skupinu, se kterou jsme se míjeli těsně před ledovou stěnou, tedy hned po zemětřesení. Jeden voják z této skupiny se zřítil z vrcholu a zabil se, skončil na kamenné římse pár desítek metrů nad ledovcem. Pak se na nás velitel obrátil s prosbou o pomoc – bylo potřeba tělo ze stěny spustit na ledovec, odkud by ho mohli snadno odnést.
My jsme se naštěstí vrátili všichni celí a zdraví do BC, tam jsme si dali den pauzu na usušení, sbaleni a odpočinek, a vyrazili na dvoudenní trek zpět do Gangotri, odkud jsme hned pokračovali džípem do Uttarkashi. Další den jsme dojeli do Rishikeshe, posvátného města na Ganze.
Rozhodla jsem se v Rishikeshi zůstat a do Delhi odjet až těsně před odletem domů. Rishikesh má své kouzlo a na relaxaci a regeneraci je jak stvořené, s jedním malým háčkem - je přísně vegetariánské, ale to mě tak moc netrápí.

Veronika