STŘEDOVĚK (1996 - 2006)

Na počátku „středověku“ Warmpeace vypadal jako „zkušená firma“ s několika provozovnami, velkým množstvím výrobních i nevýrobních zaměstnanců a s „tahem na bránu“, jak nás tehdy pochválil můj nejmilejší konkurent a přítel Roman Kamler (dnes Mr.Tilak). 

V květnu 1996 jsme otevřeli velkou prodejnu ve Slavíkově ulici na náměstí Jiřího z Poděbrad, kam jsme přestěhovali i velkoobchodní sklady a vedení firmy. Prodejna byla na tehdejší poměry veliká a mezi outdoorovou veřejností brzy populární. Problémem bylo, že tím pádem potřebovala zboží, investice, čas a péči. O totéž si říkaly výrobní a také velkoobchodní a importní část naší firmy. Jinými slovy, rozjeli jsme nadšeně všechno, co nás těšilo a „bohužel“ se tomu všemu dařilo a všechno to vyžadovalo stálou pozornost a nasazení. Vše jsme nějak zvládali, ale bylo jen otázkou času, kdy nám dojde, že nemůžeme být vším, a že si musíme vybrat, čemu se budeme věnovat a co musíme opustit.

Řešení na sebe nenechalo dlouho čekat. Brzy nastalo období „blbých nálad a sarajevských atentátů“ (kdo nepamatuje, ať si vygůgluje), hospodářské regrese, záchranných ekonomických opatření, vybírání celních jistot od dovozců a dramatického zvýšení kurzů cizích měn. To vše přineslo osvobozující ukončení naší dráhy importérů spřátelených outdoorových značek a uvolnění financí, času a energie pro potřeby výroby a prodejny.

Samozřejmě se nám vůbec nechtělo rušit to, co jsme do té doby pracně budovali. S partnery, které jsme v Čechách zastupovali, jsme měli (a stále máme) velice přátelské vztahy a bylo nám to líto. Ale nakonec jsme se naučili, že všechny distribuční zkušenosti se nám nadále budou hodit, a že každý konec přináší nějaký nový zajímavý začátek.

Veškerému outdoorovému vybavení se krize nekrize dařilo čím dál lépe. Možná i proto, že v té době ochabnul porevoluční zájem o politiku a věci veřejné a zásoba iluzí došla i těm nejnaivnějším (počítám se mezi ně) a pozornost lidí se obracela zpět k osobním prožitkům, cestám a k zábavě vůbec.

Od roku 1998 se Warmpeace najednou rozběhl na exportních trzích. Západ nás po několika letech víceméně jalového vystavování na veletrzích v Německu najednou nějak vzal na vědomí a nám tak přibyli významní partneři v Německu, v Dánsku a ve Finsku a počet zemí, kde máme své zástupce, se začal zvyšovat. Požadavky kladené na naši továrničku začaly být nesplnitelné, profinancování výroby se stalo těžkou noční můrou, ale nějak jsme to systémem „z ruky do huby“ vždycky dokázali.

Na přelomu milénia jsme byli pevně usazeni na evropském outdoorovém trhu, měli řadu zajímavých a populárních výrobků a spousty spokojených zákazníků. Zaznamenali jsme, že náš trh a všechno v něm se dostává do pravidelného mechanického rytmu, řízeného dvěma sezonami, kterému jsme se společně se všemi ostatními výrobci a prodejci outdoorového vybavení postupně podřídili. Díky takto nastavenému schématu jsme se naučili včas začínat s přípravou na každou sezonu, odhadovat, co nás čeká a připravovat se na to. Schematicky se opakující sezonní procesy ale také bohužel způsobily, že čas začal nepřehledně a zběsile utíkat od sezony k sezoně a od veletrhu k veletrhu…

Ve výrobě jsme postupně přicházeli na funkční systém, který se konečně podobal profesionálně řízené produkci. Nedostatečnou kapacitu jsme doháněli spoluprací s jinými šicími provozy. Nejprve v Čechách a na Slovensku a záhy také v Asii. Po mnohaletém odolávání nabídkám různých asijských výrobců, vychovaných našimi velkými konkurenty, jsme se v roce 2001 odvážili poprvé vyrobit část naší kolekce prostřednictvím provozu na Dálném Východě a vyrazili opatrně ohledat situaci do Vietnamu. Důvodem byla nejen nedostatečná kapacita naší vlastní továrny, ale i fakt, že většina našich dodavatelů do těch míst, blíže svým hlavním odběratelům, přesunula výrobu materiálů včetně všech doplňků, nití apod. Evropské textilní provozy se tím pádem zavíraly jeden po druhém a my jsme najednou nakupovali téměř všechny naše tradiční materiály z nových asijských poboček. V takové situaci byl už jen krůček k rozhodnutí nepřevážet na velkou vzdálenost kilometry látek na rolích, ale místo toho materiál zpracovat už v Asii a do našich skladů přivézt hotové zboží. Samozřejmě, báli jsme se o kvalitu, neměli představu, jak budeme komunikovat a jak celý proces probíhá. Také jsme se museli rozloučit se systémem pomalého odtáčení materiálů na výrobu jen těch výrobků, velikostí a barev, které jsou zrovna potřeba. Na druhou stranu hromadné zpracování materiálu ve větším množství se podepsalo na nižších nákladech a cenách za zboží.

Zanedlouho jsme objevili, že systém zadávání výroby na místa, která se úzce specializují na určité kategorie výrobků, velice prospívá technické úrovni zboží. Speciální výrobce si může dovolit speciální technologie, protože je každodenně používá pro mnoho různých zadavatelů. To by v našem malém provozu a v době, kdy se technologie vylepšují a mění v řádu měsíců, vůbec nešlo. Posun od striktně vlastní výroby k výrobě u specialistů, prospěl tedy především našim produktům a jejich uživatelům. Proto jsme se v roce 2003 rozhodli specializovat i náš vlastní provoz na výrobu pouze jedné či dvou kategorií zboží a všechny ostatní položky našeho katalogu vyrábět na místech, která jsou k tomu vhodnější. S tím bylo ovšem spojeno i zmenšení naší vlastní kapacity, reorganizace provozu a propouštění části našich výrobních pracovnic. Bylo to nevyhnutelné a nepříjemné. Zdaleka nejhorší byl fakt, že provoz jsme nezavírali, ale jen redukovali a museli jsme tedy vybrat kdo zůstane a kdo odejde. S většinou jsme se dobře znali…

Od té doby se naše zboží vyrábí na různých místech světa s využitím amerických, taiwanských, japonských a jihokorejských materiálů a tato situace trvá s drobnými obměnami dodnes.

Na konci našeho středověku jsme se v novém způsobu pořizování našich výrobků postupně zdokonalovali (zpočátku opět trochu systém „pokus – omyl“) od vyhledávání vhodného zpracovatele, přes spolupráci na zavedení výrobku do výroby až po finální kontrolu. To, čeho jsme se nejvíce obávali (tedy, že z nás budou jen prodavači cizího zboží, se kterým už nemáme nic společného) se vůbec nenaplnilo. Po letech strávených v zahraničních výrobách máme s tamními pracovníky stejně těsné a příjemné vztahy, jako s šičkami v naší vlastní továrně. Zboží je nadále hlavně naší vlastní „kůží na trhu“, což nás těší a dává nám jeden z důvodů touto cestou pokračovat i nadále.